Památková ochrana na území Krkonoš a Jizerských hor
Na okraj je ještě třeba připomenout, že v obou zmiňovaných pohořích mohou do vzhledu nové či adaptované výstavby promlouvat též orgány státní památkové péče. Kromě jednotlivých staveb prohlášených za kulturní (či technické) památky, jimiž nejsou pouze hrady, zámky a kostely, ale v nemalém počtu i zástupci lidové architektury, též některé křížky a kapličky, mostky i několik někdejších průmyslových staveb, máme v Krkonoších i v Jizerských horách území s plošnou památkovou ochranou. V Krkonoších je to vesnická památková rezervace Horní Štěpanice a vesnické památkové zóny Dolní Vernéřovice, Šímovy Chalupy, Modrý Důl a Velké Tippeltovy Boudy, v Jizerských horách pak vesnická památková rezervace Jizerka.
Obecně je možné říci, že orgány státní památkové péče sledují zachování kulturních a historických hodnot a s ohledem na krajinu též zachování a udržení význačných nebo charakteristických rysů krajiny, vyplývajících z její přírodní konfigurace nebo z lidské činnosti. Konkrétně jsou pro orgány státní památkové péče při rekonstrukcích vždy důležité: celkový tvar (hmota) objektu, výška hřebene, sklon střechy, architektonické členění jednotlivých průčelí, zachování původních materiálů či nahrazení nenávratně poškozených materiálů materiály tradičními, důležitý je i způsob opracování, zpracování, povrchové úpravy atd. Zájmem státní památkové péče je ale i ochrana prostředí kulturních památek, kam konkrétně spadají např. ploty či ohradní zdi a také různé doplňkové stavby, které by mohly svým objemem či vzhledem narušovat vnímání vlastních kulturních památek. Obdobné podrobnosti jsou předmětem zájmu orgánů státní památkové péče i v případě výstavby nových objektů v památkově plošně chráněných územích. Zde se navíc ale ještě posuzuje navrhované umístění novostavby (např. výstavba na historické stavební parcele bude posuzována jinak než stavba „na zelené louce“) v rámci určitého areálu či sídla (vliv na hustotu zástavby) a opět celková hmota objektu (podlažnost, často řešená již v rámci územního plánu konkrétního sídla) a jeho působení v přilehlém prostředí. V případě horských oblastí s mnohými možnostmi výhledů z různých míst je zde posuzováno i zachování krajinného rázu dotčené lokality. Vše výše uvedené pak musí nutně korespondovat s platnými územně plánovacími podklady dotčeného sídla.
Základními právními normami pro vydávání závazných stanovisek a upravujícími nakládání s památkovým fondem vůbec jsou tyto:
1) Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů,
2) Vyhláška č. 66/1988 Sb., k provedení zákona o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů,
3) Evropská úmluva o ochraně architektonického dědictví č. 73/2000 Sb. mezinárodních smluv,
4) Evropská úmluva o ochraně archeologického dědictví č. 99/2000 Sb. mezinárodních smluv,
5) Evropská úmluva o krajině č. 13/2005
6) Nařízení vlády č. 127/1995 Sb., o prohlášení území ucelených částí vybraných měst a obcí s dochovanými soubory lidové architektury za památkové rezervace (VPR Horní Štěpanice a VPR Jizerka)
7) Vyhláška Ministerstva kultury č. 413/2004 Sb., o prohlášení území s historickým prostředím ve vybraných obcích a jejich částech za památkové zóny a určení podmínek jejich ochrany (VPZ Dolní Vernéřovice, Šímovy Chalupy, Modrý Důl, Velké Tippeltovy Boudy).
Státní památková péče je územně organizována po obcích s rozšířenou působností a po krajích. Poněkud neprakticky tak jako organizace vydávající příslušná závazná stanoviska na úseku státní památkové péče působí pro CHKO Jizerské hory a Krkonošský národní park obecní úřady hned několika obcí s rozšířenou působností (Trutnov, Vrchlabí, Jilemnice, Tanvald, Jablonec nad Nisou, Liberec, Frýdlant) a dva krajské úřady (Hradec Králové a Liberec). Se všemi těmito úřady je možné komunikovat prostřednictvím elektronické pošty, datových schránek, telefonicky i osobně v úředních hodinách.
Stejně jako při posuzování staveb z hlediska ochrany přírody i v tomto případě všem stavebníkům doporučujeme projednání jejich záměrů v rámci konzultací s orgány státní památkové péče ještě před podáním žádosti o vydání závazného stanoviska. Tato praxe se osvědčila obzvláště v případě složitějších stavebních záměrů. Včasným projednáním je možné dospět ke konsensu ještě v době zpracovávání projektové dokumentace a stavebník tak nevynakládá zbytečné finanční prostředky na její přepracovávání.
