Novodobé krytiny
Období po polovině 20. století je dobou, kdy převahu získává pozinkovaný falcovaný plech, s nímž co do četnosti držel krok jen eternit. V Jizerských horách i Krkonoších se v té době téměř zcela změnila barevnost střešních krytin a tím i barevný ráz původní horské zástavby. Na rozdíl od dřívějších neutrálních tmavých barev (odstínů šedých a šedohnědých s nádechem zelené) převážil nevhodný, ale velmi oblíbený červený nátěr falcované plechové střechy, který během několika málo desetiletí zakořenil v myslích majitelů domů tak, že jej většinou již považují za původní. Na území KRNAP byl zase prosazován zelený nátěr, který byl sice o stupínek příznivější, ale jeho plošné uplatňování však bylo též krokem stranou. Na sklonku období socialismu pak nastupuje hliníkový plech ve formě šablon s vlnkou. Po změně režimu roku 1989 nastala ve střešních krytinách doslova revoluce nabídky všemožných druhů, materiálů, tvarů a barev. Mezi oblíbené se zařadily především betonové tašky, potahovaný tvarovaný plech a lepenkový šindel. Ani jedna z těchto střešních krytin však není doporučeníhodná pro tradiční horskou architekturu.
Jen na západním úpatí Krkonoš (například u Víchové) můžeme nalézt ostrůvky s poměrně hojnými zámkovými pálenými taškami nejčastěji z prvorepublikového období. Při odmítnutí této krytiny hrají hlavní roli estetické důvody, neboť jde o prvek rušivý. Další nevýhodou je značná váha, která se v horách sčítá s vahou napadaného sněhu.
Plech sám o sobě však zavrhnout nelze, naopak. Upřednostňujeme však klasickou falcovanou formu této krytiny. Materiály a úpravy plechových krytin jsou dnes velmi rozmanité, proto jen obecně poznamenejme, že u plechových střech je vhodné volit černé nebo tmavě šedé odstíny, které navozují dojem někdejších lepenkových nebo asfaltovaných plechových střech. Jisté rozpaky může vyvolat i měď. Zatímco po rychlém ztmavnutí nemusí na větších objektech (hotely, penziony, vrcholové boudy) rušit, na drobné roubence tato stále poněkud honosná krytina působí nepatřičně.