Přeskočit na obsah


Zamyšlení nad současným stavem

Nemůže být pochyb o tom, že architektura určitých oblastí má, či v minulosti měla, jisté jednotící rysy, které jí propůjčují určitou míru charakterističnosti a originality. Jsou dokonce oblasti, jimž teprve právě typická architektura dává jejich samozřejmě přejímanou identitu. Namátkově jmenujme třeba hrázděné stavby Chebska či štíty statků lidového baroka na jihočeských Blatech. Krkonoše a Jizerské hory sice nejsou charakterizovány především architekturou, ale i ta se podílí na tvorbě jejich nezaměnitelné tváře, což si leckdy uvědomíme až tehdy, začnou-li do typické zástavby pronikat cizorodé prvky.

Tradiční horskou bouda do 17. až do poloviny 19. století měla nízké stěny s řadou drobných oken krytých okenicemi, jednoduchý štít bedněný šindelem či prkny s dveřmi na půdu a pohledově dominující šindelovou střechu.Jizerské hory i Krkonoše jsou lidskou činností několika staletí natolik ovlivněny, že člověk patří k jednomu z nejpodstatnějších krajinotvorných činitelů. Chráníme-li tedy obě dotčená pohoří pro jejich vysokou přírodovědnou a krajinnou hodnotu, chráníme je také díky tomu, co vytvořili naši předkové. Tyto hodnoty se však na rozdíl od přírodních dovedou jen velmi omezeně při životě udržovat vlastní silou, či přesněji setrvačností, naopak vyžadují aktivní přístup současného člověka.

Turismus pozměnil velkou část významnějších bud a tak ve 20. letech 20. století již byla stará Bouda na Pláni spíše výjimkou.

Zatímco ochranou životního prostředí a zachováním přírodních podmínek můžeme chránit a uchovávat i druhy dosud dobře nepoznané, u lidských výtvorů bychom toho dosáhli jen přísným zákazem jakékoli další tvůrčí činnosti a přísné konzervace stávajícího, což ovšem není možné. Chceme-li tedy uchovat ráz krajiny takový, jaký se nám líbí a pro který jsme se rozhodli to které území nejen chránit, ale také vyhledávat k rekreaci, musíme uchovat i jeho architekturu. To ovšem předpokládá, že ji dobře známe a charakteristické prvky umíme rozpoznat a pojmenovat.

Současná zástavba sloužící turismu se i přes odkazy na tradiční prvky projevuje v krajině značně negativně. Především ruší svoji přehuštěností a velikostí, místy podrženou nežádoucí unifikovaností.Při cestách do zahraničí si jistě mnohý všiml, jak v leckterých ekonomicky a kulturně vyspělých zemích úzkostlivě a dlužno říci že i spontánně udržují typický ráz architektury, kterému též přizpůsobují novostavby. Je pak jedno, mluvíme-li o dřevěných stavbách na úbočích alpských velikánů, či o kamenných domech uprostřed vlnovek francouzských vinic nebo anglického venkova. S jistě nepříliš velkou měrou nadsázky se dá hovořit o tom, že kulturní úroveň národa se pozná i podle vztahu ke své hmotné minulosti. V tomto směru na tom naše země není nejlépe. Vedle všeobecných negativních faktorů vyplývajících ze společensko-hospodářských změn 20. století situaci Krkonoš a Jizerských hor ještě zhoršuje velká rána kulturní kontinuitě způsobená odsunem větší části jejich obyvatelstva po druhé světové válce. Současný sílící tlak na hospodářské využití hor zejména v oblasti turistického ruchu a s ním související intenzivní stavební činnost musely otevřít oči každému jen trochu všímavému člověku, kterého nedokázaly probudit početné výplody architektů a stavitelů minulého režimu.

Komu tedy nestačila nová Labská bouda a Horal ve Svatém Petru, toho musela vyburcovat apartmánová zástavba Horních Míseček, centra Špindlerova Mlýna, Pece pod Sněžkou a dalších míst, stejně jako odcizeně působící „holandské vesničky“.

Turismus začal nejprve ovlivňovat vzhled obcí, které se stávaly rekreačními středisky – letovisky. Patrové penziony a hotely se sedlovými střechami mírnějšího sklonu, než jaký mívaly střechy bud se tak staly prvním typickým vzorem staveb sloužících turistickému ruchu.Rostoucí zájem o tradiční architekturu Krkonoš a Jizerských hor i mimo kruhy zanícených staromilců a obdivovatelů kulturního dědictví našich předků dokládají množící se zbrusu nové „roubenky“ i tradicionalisticky pojaté komerční objekty.

Zatímco u nešetrných oprav původních starších staveb si ztráty nenahraditelných historicko-uměleckých hodnot byl často vědom jen odborník, jisté bezradnosti a neobratnosti současných pokusů o stavby v tradičním slohu si všimli mnozí. Část odborníků se tento problém snaží řešit radikálním odklonem od minulosti a důrazem na kvalitní současnou „moderní“ architekturu. Tento přístup má však své limity.

Jen málokdy se bohužel podaří vytvořit dílo, jež by se plnohodnotně vyrovnalo stavbám našich předků, co do harmonie s okolní přírodou i co do funkčnosti, nehledě na to, že ve většině případů se toto nové dílo musí „srovnat“ s okolní zástavbou. Leckteré akademicky kvalitní a odborníky oceněné stavby se pak často setkají se spontánním odporem veřejnosti. Ta naopak stále zřetelněji volá po „tradičním“ a „původním“.

Samotné užití tradičního materiálu nemusí zaručit, že stavba splyne s krajinou. Tento srub je možná tradiční, avšak rozhodně nikoli krkonošský, působí velmi cizorodě a tudíž rušivě.Prostý zákon trhu tomuto volání vychází vstříc, avšak výsledek je často rozpačitý až tristní. Ono totiž chybí jasné povědomí, v čem spočívá právě to „tradiční“ a „původní“. V Krkonoších a Jizerských horách se pak objevují různé variace na alpské a kanadské sruby i na valašské roubenky či penziony s podivným falešným roubením, hrázděním, hrozny vikýřů, arkýřů a věžiček. Omezit vznik takovýchto zmutovaných příšer a přivandrovalců, vloudivších se do našich hor pod záminkou veřejné poptávky, můžeme jedině dostatečným poznáním skutečně tradiční architektury Krkonoš a Jizerských hor a osvojením si jejich charakteristických prvků.

Vhodné aplikování těchto poznatků na novou výstavbu však nemusí být vždy tak snadné, jak by se mohlo zdát.
 



Skrýt nabídku